Moje pravda, Slobodan Miloševič XXV

(Moje pravda, integrální text projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)

Pouze malý počet komentátorů v r. 1995 chápal nebo uznával, že Chorvatsko, které útočilo na Krajinu, tuto zemi neosvobozovalo, protože byla obydlena Srby déle než tři století. Tak píše lord Owen. Od druhého pololetí 1990 nastává serie agresí a vražd a srbských reakcí na tyto zločiny – stavění barikád na vstupech do jejich lokalit – což bylo nazýváno „revolucí stromových kmenů“. Tyto reakce Srbů – vystrašených myšlenkou, že nemají nijaké prostředky kolektivní obrany vůči ideologii a oživenému ustašovskému teroru – chorvatské úřady považovaly za akty agrese proti chorvatskému státu. Jak se dělá agrese proti státu kmeny stromů na silnicích, před vlastním domem, to je věc, kterou lze těžko vysvětlit.

Spegelj prohlašuje: „otázku Knin vyřešíme tak, že je zmasakrujeme. Máme k tomu mezinárodní uznání“. Existují nesčetné důkazy, že se věci děly právě takto. Zde se nejedná o dutá slova, ale o mrtvé lidi.

Ve své knize Invaze Srbské Krajiny, Gregory Elich píše, že Tudjman v r. 1990 prohlásil: „Jsem šťasten, že má žena není Srbka, ani Židovka“ a připomíná, že v očích Tudjmana, povídačky o holokaustu jsou přehnané a jednostranné.

Zde je několůik citací z knihy Elicha: „V průběhu svého násilného odtržení od Jugoslávie v r. 1991, Chorvatsko vyhnalo více než 300 000 Srbů. Srbové byli vyhnáni z 10 měst a 183 vesnic. Tomislav Mercep, před krátkou dobou ještě poradce ministra vnitra Chorvatska a člen parlamentu, byl na čele „eskadry smrti“, která zavraždila

2 500 Srbů v západním Slovinsku v r. 1991 a 2002. Tyto věci jsou v Chorvatsku zmiňovány jako akty hrdinství.

O tom existuje rovněž svědectví Miro Barjamovice, který byl rovněž členem této „eskadry smrti“. Mám je na pásce, ale nemám čas nechat vám je poslechnout. Gragory Elich ještě píše, že uznání Chorvatska z hlediska Clintonovy administrativy, odpovídá jeho geopolitickým vizím.

Susan Woodward v r. 1995, ve své knize Balkan Tragedy píše, že vláda Chorvatska udělala velmi málo pro ochranu občanů proti excesům

protisrbského terorismu, který se objevil v jistých kruzích Dalmácie a vnitra v létě 1989. V té době Chorvaté rozbíjeli vitriny srbských obchodů, vyhazovali jejich domy a terorizovali ty, kteří by se mohli stát srbskými předáky.

To vše se dělo v r. 1989 a vy, vy přisuzujete Srbům „koordinovanou kriminální činnost“ jenom proto, že se bránili. V New York Times z 16. června 1997, Chris Hedges píše, že Tudjman „vyčistil“ 500 000 Srbů ze 600 000 Srbů žijících v jeho zemi. Zmiňuje také „Křišťálovou noc v Zadaru“, vyhnání desítek tisíc občanů z jejich obydlí. V chorvatských novinách –Feral a Tjednikje možno nalézt další informace o zločinech ve Vukovaru, které se udály před vypuknutím konfliktu od roku 1990. Vyjímám z těchto novin, že mrtvoly zavražděných Srbů plavaly po Dunaji a že tyto zločiny se děly také v Gospici a na chorvatském pobřeží.

Periodikum Identitet, o nic méně chorvatské, odhadovalo, že zločinům v Osijeku bylo věnováno velmi málo pozornosti k jejich objasnění. V tomto městě v letech 91 – 92 bylo zabito několik desítek civilistů srbské národnosti.

Co se týče Gospice, tři důstojníci chorvatské armády se dokonce dostavili sem, aby svědčili o těchto zločinech. Protože jim nebyla poskytnuta nijaká ochrana, svědek Milan Levar, který měl svědčit proti viníkům masakru v Gospici, byl dokonce likvidován. Erdemovic, který doznal, že zabil sto mužů ve Srebrenici – a kterého jsme zatkli – měl právo na vaši ochranu. Protože žádal, aby byl předán do Haagu. Protože nebyl naším občanem, byl vám předán na svou žádost. Přestože Erdemovic doznal, že zabil sto osob, nechali jste ho po čtyřech letech žít na svobodě, netrestaného. Zatímco jste nechránili svědky z Gospice. Jsem nucen toto ukončit, protože čas běží. Na straně 182 své knihy David Owen píše, že se Srbové, kteří zůstali v JNA, netěšili žádné svobodě. Značný počet mezi nimi byl obležen v jejich kasárnách chorvatskou armádou. Je to jeden z důvodů, pro které JNA reagovala tak důrazně v místech jako je Vukovar. Owen říká, že jediným místem, kde JNA opravdu reagovala silou. Ale současně vysvětluje proč tomu tak bylo. Ale jeho vysvětlením je to, co napříště píše chorvatský tisk: že mnoho mrtvol Srbů plavalo po Dunaji, než se cokoli stalo ve Vukovaru. Vukovar je výjimkou, jediné místo, kde JNA reagovala silou – abych použil Owenova slova – v obležení svých vojáků a agresí, jejichž byli předmětem, stejně jako civilní populace.

Proto je nepopiratelné, že válka v Chorvatsku byla rozdmychána a zahájena v Chorvatsku. To proto, aby bylo dokončeno násilné odtržení, ale také – jak se potom ukázalo – aby byl vytvořen stát etnicky čistý. Proto byli Srbové nuceni se bránit. Bránit prakticky svoje prosté přežití. V této situaci, nikdo nepopírá existenci jednotlivých zločinů, vyplývajících z chaosu, který byl nastolen, ale které se toto zamýšlené obvinění snaží prezentovat jako výsledek koordinované kriminální činnosti. I když všechny tyto skutečnosti – jak historické, tak i právní a vojenské – hovoří o opaku. Svá obvinění zakládáte na svědectvích takových, jaké bylo jistého Milana Babice a dalších svědků tohoto druhu. Babic byl v konfliktu se svou vlastní skupinou právě pro svůj osobní extremismus.